Povánoční úklid

Je středa 30. prosince a já mám dovolenou. Teď jsem měla být konečně se svými psy na celodenním výletě a přestože pondělí i úterý bylo slunečné, dnes lije jako z konve. Takže se hory nekonají. A tak mám čas to všechno sepsat. Letos jsem opět po pár letech klidu sloužila celé svátky. A lidé opět nezklamali. Bohužel. Každoroční opakující se fenomén. Povánoční úklid. A protože nejraději máte články ze života veterináře, tak vám dnes popíšu, co to znamená.

Je středa 23. prosince a ordinace praská ve švech. Jako předchozí dny. Lidé nechtějí nic ponechat náhodě a tak chodí nejčastěji s dlouhodobě trvajícími problémy. Ale když se blíží ty Vánoce a svátky, nechtějí nic zanedbat. Trpělivě ošetřujeme, vysvětlujeme, účtujeme, objednáváme, hrajeme si na call centrum a telefon neutichá. Je dávno po zavíračce a měla bych doma začít dělat bramborový salát. Místo toho beru dalšího pacienta. Opět vyšetření, domluva, odběr krve, čekání na výsledek, konzultace, aplikace léků, účet. Domů se dostávám až přes osmou hodinou večer. Skoro o dvě hodiny později, než bylo v plánu. Je mi trochu zle od žaludku při pomyšlení na pohotovost, kterou sama držím až do pondělního rána. Bojím se, že se někdo bude chtít jen poradit v době, kdy spím nebo odmítne pohotovost po sdělení pohotovostního přípatku. Nevěřili byste, kolik zvířat "vyléčí" výše pohotovostního příplatku. Jenže když vám takhle zavolá telefon ve dvě ráno, nakonec z toho nic není a vy nemůžete další dvě hodiny usnout, protože vám srdce běží jako o život a ne a ne se uklidnit, děsíte se taky už předem.

Naštěstí nikdo nevolal a tak jsem jen na Štědrý den v sedm ráno zaklapla budík. Povzbuzena vlastními slovy "někdo pracovat musí" a s vidinou, že v tom nejsem sama, ale se sestřičkou, jsem se vypravila do práce. Otevřeno jsme měli od 9-11 a co čtvrt hodiny objednané vlastní pacienty z předešlého dne. První půl hodinu šlo všechno relativně po másle a pak se to zvrhlo. Pokousaný pejsek jorkšíra, který si měřil síly se stafordem. Takže přispat a zašít. Mezitím chodili objednaní pacienti, naštěstí všichni měli pochopení pro akutní zákrok a čekali, až na ně přijde řada. Nakonec jsme časový press nějak společnými silami vyrovnaly a po jedenácté hodině zamykáme se sestřičkou ordinaci, popřejeme si hodně dárků pod stromečkem a jdeme domů. Není ani dvanáct a zvoní první pohotovostní telefon. Paní není naše klientka a po sdělení výše pohotovostního příplatku se rozčílí, že to teda za psa dávat nebude. Chápu, bohužel, ale to není můj problém. Zbytek dne i noci je klidný, nikdo nevolá a já se snažím co nejvíce si užít čas s rodinou.

První svátek vánoční a budík opět v sedm. Zřejmě jsme jediní otevření široko daleko, protože už před devátou, kdy otevíráme, se tvoří fronta. A všichni spěchají, aby byli brzo doma. Taky bych chtěla. Hned první telefonát tohoto dne je, zda pracujeme a jestli můžou přijít se starým psem. Týden se doma pomočuje, kálí všude a zvrací. A oni to chtějí vyřešit. 

"Samozřejmě, přijďte, jakmile budeme mít čas mezi objednanými pacienty, vezmeme vás." 

Přišli. Starý jezevčík, slepý, hluchý, špinavý od výkalů. Majitel starší pán, špatně se pohybující, není schopen se psem manipulovat, protože ten se neudrží ani na nohou.

"Tak ho tady máte. Vidíte. Je už starý a je to s ním špatné. Už týden. Nebaví mě to už doma uklízet, celý byt smrdí."

"Dobře pane Nováku, a co po mě teda chcete? Budeme léčit? Nebo jej chcete uspat?"

"No léčit nemá smysl. Říkám, že je starej. Radši ho asi utraťte. Má to vůbec smysl?"

"No určitě by to mělo větší smysl, kdybyste přišel dřív. Teď se opravdu trápí a musíme mu pomoct buď léčením nebo na druhou stranu. Pokud chcete léčit, musím si odebrat krve, nechat si jej tu na infuzích, minimálně zítra kontrola, léky,... Proč jste nepřišel dříve?"

"Předtím jsem neměl čas a přece jej nebudu zabíjet před Vánoci! Teď už si je užil (Vážně si to myslíte??) a tak se s ním rozloučím. Víte, je to můj nejlepší kamarád. Lepšího psa jsem neměl! A tak byl chytrý. No jo. Ale je starý. Bohužel."

A tak jsem toho nebohého pejska, který byl úplně na pokraji sil, vyprovodila z tohoto světa. A tím začal každoroční povánoční úklid. Bohužel ne ordinace, ne domácnosti, ale zvířat. Mezi objednanými i neobjednanými pacienty neustále zvedáme telefon a odpovídáme, "ano jsme tu dnes do jedenácti" a do toho odebíráme krve, napojujeme infuze a vyšetřujeme zase další pacienty. Alespoň ten čas rychle ubíhá a dvě hodiny neujídáme doma cukroví. Před koncem ordinační doby jeden z mnoha telefonátů opět na eutanázii. Ale tentokrát doma. Aby někdo dojel. Oni se nebudou se starým psem smýkat, navíc mají ještě zbytkový alkohol. Po sdělení výše příplatku odvětí, že "jej teda raději nechají chcípnout, než platit takové peníze". No, jak chcete. Vaše svědomí. Domů odjíždíme se zpožděním. Zbytek dne je klid, zvonící telefony "se chtějí jen poradit" nebo nejsou natolik akutní, aby nevydržely do následujícího dne do otevíracích hodin.

Na Štěpána máme otevřeno jako každou sobotu, tři hodiny, i přestože je státní svátek. A opět nestíháme. A do toho telefon, že se pejskovi babičky přitížilo, jestli můžou dojet. Bylo mi mladé slečny moc líto, když jsem viděla její krokodýlí slzy stékající ji po tváři. Více lítosti jsem ovšem cítila nad tou nebohou fenečkou, která měla nádory mléčných žláz po celém břiše. Ráno prý byla ještě v pohodě a najednou se jí přitížilo. O nádorech ví, ale jejich veterinář jim řekl, že v tomto věku (11 let) už operace není možná a poznají, kdy její čas přijde. Škoda, že jejich veterinář službu nedržel, aby ji viděl při odchodu. Bylo to rychlé, tělo bylo už příliš vyčerpané bojem s rakovinou. Další bod do povánočního úklidu. Ani netušíte, jak moc jsem se těšila na pondělí, abych telefon předala někomu jinému a jak jsem si upínala na středu, tedy dnešek, kdy mi začíná dovolená.

V neděli jsme naštěstí nikoho neutráceli, ale i tak přišly případy, které zemřely buď doma nebo v tomto týdnu. A mě to opět donutilo přemýšlet nad tím, proč se lidi upínají tolik na nějaké data a termíny. A hlavně. Proč mají pocit, že se na ně upínají i jejich mazlíčci?

"Musí tu vydržet ještě 14 dní. Manželka má narozeniny a nemůžeme je zkazit tím, že umře. Doktorko, chápete? To musíte nějak vymyslet!"

"Jsou Vánoce, přece jej neuspím před Vánoci. Chci, ať si je ještě užije s námi a pak jej necháme odejít. To bychom byli bez nálady. Však je jako naše třetí dítě."

"Ale on teď nemůže umřít! Vy ho nemůžete utratit!!! Jaktože před půl rokem bylo vyšetření i výsledky krve v pořádku a teď mi tu říkáte, že je to špatné? On má za měsíc narozeniny a bude mu patnáct! Teď umřít prostě nesmí!"

Zvířata nevnímají čas jako my. Nerozdělují si jej na minulost, přítomnost a budoucnost. Žijí tady a teď. A pokud jim je tady a teď pekelně zle, určitě nedoufají, že zítra bude lépe a za měsíc společně s kamarády a páníčky udělají obrovskou oslavu. Z mého pohledu je velmi sobecké oddalovat takto nevyhnutelné. Kdo jiný by si měl zasloužit naši pokoru a odvahu rozloučit se než ti, kteří nám svým bytím zpestřovali život.

Stejný scénář se opakuje i v létě. Ovšem pod heslem "velký prázdninový úklid". Tam je časový požadavek na veterináře zcela opačný.

"My jedeme na dovolenou a přece jej takto nemůžete předat do hotelu na hlídání. Uspěte jej, prosím."

"Co kdyby se s ním něco stalo, když budeme mimo republiku? Babička ho sice každý rok pohlídala, ale kdyby se s ním něco stalo, tak na veterinu nepůjde a ještě bude mít šok. To nejde. Musíte jej utratit."

Všechny argumenty chápu. Ve valné většině s lidmi i soucítím. Ale nejvíce soucítím s tím zvířetem, kterého se celá situace týká. Mnohokrát si zhoršení dlouhodobě udržovaného stavu nikdo nenaplánuje a bohužel situace vyústí v neúnosnou v podobném období jako jsou Vánoce, Velikonoce, narozeniny apod. Ale držet se zuby nehty nějakých termínů nebo dávat ultimáta veterináři je pro mě mimo mísu. Když se v jednom časovém období sejde více takových příběhů... pak na to ani jedna sklenka bílého vína nestačí. A nepomůže tomu ani tabulka čokolády. Alespoň mě ne. Někdy to z vás prostě musí ven.

Pokud se nad článkem zamyslí jen jeden člověk, tak měl smysl. Pokud někomu otevře oči, protože si doteď myslel, že až tak často nejsme "andělé smrti", pak měl taky smysl. Nakonec smysl má i pro mě - pomohl mi vypsat se z mého trápení. A protože dovolenou mám i zítra, tak vzhůru do nového roku s úsměvem a novou čerstvou energií.